Elegie touze

 

Ty, která blouzníš,

křičíš, slepě poletuješ mezi stěnami Nevyřčena,

zrazující svou chtivostí.

 

Po čem vlastně toužíš?

Cos mi našeptávala

vyžitým hlasem utancovaných divoženek?

 

Málem jsem ho začala chtít,

to kvůli tobě,

ty zašlé umění oprýskané renesance.

 

Když zavřu oči,

vidím zelená dna prázdných lahví,

v nichž jsem tě chtěla utopit.

 

Slyším tvá poslední tempa

ve zhořklých břečkách,

slyším tě lokat záhubu.

 

Vidím tě držet

mistrně zdobenou rukojeť

té nejostřejší dýky.

 

Cítím chladný kov,

jak mi vyřezává srdce z těla,

dodnes nevím, co ho nakonec ztupilo.

 

Dýka je dávno roztavená,

ale krev tekoucí z mých ran je stále

příliš málo červená.