Konečně!

Přicházela jsem k uctívání
jen jako blikající žárovka
Trýznila jsem stíny
ale bolela mě každá rána
kterou jsem vrátila
Jenže chuť byla k nezastavení
chtěla jsem přerušit vedení
pod naší kůží sepnout
klokotající puls
ale bez žízně
Ponořit se do Tvé tiché noci
Bez bot šlapat Tvé závěje
až ke dnu prvého dne
Nebráníš se mému strachu
Kreslím Ti ho do tváře
jedním ostrým tahem
Směju se
Ne, jsi to Ty
vysvlečený z třicáté první kůže
Šachtou proniká řídký vzduch
dusíš mě láskou
I kdyby byla další plátna
rozkoušu na popel
každý tah
Jak skřípeš
padám Ti do dlaní
a konečně zpívám
kyselým pláčem