Mému...
Mému...
Můj milý děsivý muži
Vrátila jsem se do Tvého domu
poslušně dveřmi
Děti mě neznaly
Za uchem hvízdal vítr
oplzlou odrhovačku
o zahradě
jíž jsi miloval
Ale když otevřu oči
Průvan táhne až k srdci
prázdnými pokoji
beze slov
Zašlapuji tiše ostrými podpatky
minulost
stále kolem kotníků
Poslední tipující: Jiří I.Zahradník, Iva Husárková, enigman, Marťas9, Marten, RadekČ, IronDodo, Anfádis, jort1, cappuccinogirl, ...
Komentáře (19)
Komentujících (9)
Doporučit
Tisk18.01.2024 14:09:50 cappuccinogirl
Kam ty ses to vrátila, Ophel??? Tohle je hoooodně trudný místo. Takovej báseňkovej, jak se to říká-vidrholec???
Ale je to věrný viobrazení...úplně mne ovanulo mrazivo.
18.01.2024 18:41:40 Ophelia81
Přesně ten účinek báseň provází... a vidím dle reakcí, že funguje... jako autorka cítím zvrhlé potěšení :)
18.01.2024 10:11:55 uživatel smazán
Vidím podzimní sad, cítím vlhkost spadaného listí. Tlející jablka.
Vybavuje se mi film Sleepy Hollow. Vítr se ne a ne zvednout.
18.01.2024 12:28:55 uživatel smazán
...za uchem hvízdal vítr...asi špatně pochopené, že?
18.01.2024 14:23:00 uživatel smazán
...v jiné zahradě na jiném místě, v témže snu ...
ale ať tam nebo tam, je mi z toho zima
18.01.2024 18:37:55 Ophelia81
Ano... Bez ohledu na to, jaký obraz jsem měla při psaní před sebou já, nezavazuji čtenáře, aby viděl totéž, pokud je přenesena ústřední emoce.
Své sny neřídí ani autor, a já v nich návštěvníky vítám...
18.01.2024 15:23:44 uživatel smazán
to bude tím průvanem... chtělo by to ušanku
18.01.2024 18:38:38 Ophelia81
Ach jo, průvanem... A já myslela, že to bylo dobře znázorněnou emocí v básni :))
