Dotek očí a duše

V kouři a ve vlnách z černi

vidím jen modrou, tak průzračnou, tak krásnou.

Skrze kůži, myšlenky a tělesnou schránku

do duše, hluboko skryté, proniká.

Nikdo neví, kde její sídlo se nachází

- jakto, že ty ji vždy najdeš, zahlédneš? 

Každý na druhé straně mostu stojíme, ale spojeni jsme jím.

Dění a okolí horizentem jsou, tak vzdáleným. 

Hluboko pronikáš, tak hluboko se díváš...

a já se ztrácím, rozplývám,

až splynu s tebou v ranní mlze 

a dopadneme na trs trávy jako rosa, 

ten drobný oceán, 

ta nekonečná modř, tak průzračná, tak krásná...