Patnáctý dopis lásce

Káva dávno vypitá
a bez Tebe.
Duní nebe
v hukotu srdce.

Trčím v meziprostoru
a krčím se ve výpiscích života.

Víno teče
bez opojení
v ústech
a rty jsou sedřené
v půstu těla
na hrachu touhy
žádné dva.


Hvězda bez nás.
Žádné dva.
Seč bych milionkrát chtěla.
Jsem V tom sama.


Promiň, že už jsem zase psala.
Slza a mlčení Tvé trvá.
Jen emoce budí mě ze spaní
a vědomost, že nikdy nebude
a vše odplouvá do řeky.

Jen tiché povzdechy.

Láska padá jako krupobití.

Jsem z toho jako vlčice,
co neví.

Slovo kvílí bez něhy.

Ach, drahý.

Může se člověk stydět
za sny,
co se nestanou.
Polykám věty,
co se nepíšou.

Jsem rozbouřená řeka
a valím se plnou čarou.
Narozena ženou.

Dávám vše do obálky.
Chodí k Tobě pošťák?

Já nevím.

Asi ten dopis
nebude nikdy doručený.

Tisknu ruku,
i když si každým
rokem jako vyměněný.

Dělám chyby.
Každý jsme jiný.

Přijmi pusu,
i když se nic nezmění.

Jsem spisovatelka
a sladká slova
tiším v nozdrách.


Mám strach,
že vše skončilo
a já způsobila krach.

Asi každý v sobě hledá vinu,
když má druhého moc rád.