Sen

Včera v noci se mi o tobě zdálo.

Byla jsi moc krásná!

Na sobě nic, jen dlouhý blankytný svetr.

Tvář schovanou za rudou růží.

 

Sníh ještě neroztál.

Stál jsem tam nahý,

ale zima mi nebyla.

Byl jsem bos, ale sníh…..

nedotýkal se mých nohou.

Stál jsem tam jako strom.

Bylo bezvětří.

 

Vyběhlas ven bez svetru, jen s růží.

Objalas ten strom.

Prsty se zasekly do mé kůže.

Já zvednul Tě do náruče,

Nemohl jsem jinak,

nemohl jsem se dívat

na Tvé bosé nohy ve sněhu,

na bosou královnu s růží.

 

Na chrámu svatého Mikuláše

rozezvonil se zvon.

Hejna zvonění se hrnula k nám.

Nelitoval jsem, že jsme ve sněhu nazí.

 

A zrazu nebyl žádný sníh.

Nebyl žádný chrám,

nebyl žádný strom.

Jen my dva.

A objevil jsem za růží

skrytou tvojí tvář,

celou zarděnou

a rty tiše šeptající:

„Chci, abys mě miloval!“

 

Bylo to tak krásné.

 

Zvonění bylo stále častější.

Vtom, procitnul jsem.