Devatenáctý dopis lásce

Zdálo se mi,
že sedím na lavičce
a Ty se přiblížíš.

Zakryješ oči
a něžně políbíš.

V ruce jsi měl
tulipán,
co netrpělivostí
přímo sál.

Měla jsem je stále zavřené
a nechtěla jsem vstát,
neboť ráno bylo těžké.

Realita a strmý práh.
Chyběl si
a měla jsem pocit,
že život přestal existovat.

Sedla jsem do křesla
a začala plakat.

Bylo slunce.
Povinnosti a práce.

Ale promiň.

Jde to těžce.

Chybíš mi.
Ty nejněžnější v lásce.

Řekla jsem si,
že už nebudu Ti psát,
ale pořád propast
a tělo nechce přestat.

Jsem žena
a bolavá z tisíce ztrát.

Vzpomeneš si?
Najdu zas někdy
u dveří karafiát?

Jdu do schránky.
Zalepím
a budu Tě pozdravovat.

Krása je v rukou Tvých
a já Tě blahořečím
v písmenkách.

Vzpomínám

hladím

a

píšu

v

hláskách

bez

příkras.


Jsi světec
V testamentu orgasmu.
Dal jsi mi náhrdelník
a já vděčností poklesnu.