Neopětovaná láska

Anotace: Tuhle básničku jsem psala když mi bylo asi patnáct a tenkrát to byl jediný způsob jak dostat ven své city...

Počkej chvíli, prosím STŮJ!
Bolí mě srdce, tak vyslechni mě,
je to úděl Tvůj.

Kvůli Tobě všeho bych se vzdala,
ale mám strach, že zůstanu sama.
Ty jsi jak Bůh, a já jen smrtelnice
řekni něco, neb můj život zhasne jako svíce..

Potřebuji tě hrozně moc,
Tvůj pohled pálí mě, jak černá noc.

Dovol mi jednu otázku!
Máš jí rád nebo si jen hraješ na lásku?
A jestli jí miluješ,
tak nech těch pohledů, kterými mi slibuješ,
že já jsem ta pravá!!

Ve skutečnosti jsem to já, kdo opodál stává.