Čtyřicátý druhý dopis lásce

Přála jsem Tobě štěstí
a snila o polibku.
Ve chvíli snažení
věděla jsem však,
že si nejsme souzeni.

Hráli jsme Člověče,
ale já Tě bála se vyhodit
a věřila,
že to je hřích.

Teď to samé Člověče mám
pořád nerozbalené.
Krabice a figurky v pytlíku.


Bojím se udělat krok
a mlčím.

Modlím se.
To ještě smím.

Moc Tě miluji
a tak věřím,
že Otčenáš bude k něčemu.

Usínám a slova nářkem kropím.

Doufat prostě musím.