Isabel…

Isabello, pošli mne do oceánů snů,

doprovázej mě ve víru větrů!

Zapomenu na vše, co bylo před tebou,

pro mne jsi září denního světla.

Teď jsi v mém srdci - otevřel jsem ho -

okamžitě jsem změnil dohodu s osudem.

Jsem znovu naživu a tvé objetí

zapaluje plameny v mém těle.

Nikoho nepotřebuji,

jen tebe, jsi má touha.

 

Splynuli jsme jako dvě řeky

a odevzdali se lásce.

Nikdo neztlumil naše výkřiky,

nikdo neskryl naše těla.

 

Ať se lidé dívají a závidí nám.

Jsou to jen stíny, ve světle dnů.

 

Extáze poteče, naplní celé tělo, každou část.

Zbláznili jsme se... Přestali jsme vnímat čas.

A přišly nové noci...

A nové dny plynou...

 

Tvůj smích zní jako stříbrné zvony,

svítání se láme ve vlasech a oslepuje.

Mé srdce čekalo tak dlouho.

Pojď, provedu tě zemí snílků.

 

Můj šepot bude znít jen pro tebe,

tvé pohlazení jsou jako kouzla kouzelníků.

Žádám tě, vylij svou vášeň,

spal mě a pohřbi v tělesném prachu.

 

V pohádkové zemi se vzneseme v oblacích.

Kakofonie pocitů s nezkrotnou silou,

přehluší všechny myšlenky na bezcenná slova,

A budeme spolu... má drahá...

 

Autor: Stanislavas Sugintas