Stáří

„Slečno, záře mi dechem proudí,
slečno, neplašte křehkost, stůjte!”

V křesle dřímám, tříštím se kus to kus,
o chlapci snívám na plesovém dýchánku,
byť jen ladné kroky, půlnoc zděšení a hrůz.

Vznáším se.

Závojem skryta, skryta bílá paní nevídaná,
jejíž stíny mne lapí, opovrhaje mnou dáma
zimním vánkem u mých zad.

Rozechvěji se, celičká jako socha bez chápání. „Můj milý”, čas krátí se, není k mání. Upadám.

Pouhé kvítky zčernaly a já se vznáším.