Souboj

Souboj

Nenávist, Láska, dvě sestry rodné,
přede mnou sedí tu, zlá vedle hodné.
Sedí a lákají na svoji vějičku,
obě chtějí abych hrál jejich písničku.
Na Lásku pohlédnu, v očích jasný den,
temné má prameny, krásné, jak sen,
který mě provázel po celou noc,
bolest srdce odehnal, on měl tu moc.
Bolest a obavy z dalšího žití,
na louce duše se usmálo kvítí.
Ta druhá, když vidí, jaké má šance,
před sestru stoupne si, dá se do tance.
Divě se točí a blesky jí z očí do těch mých cílí:
„Pojď se mnou můj milý,
ať sestřička nad svojí ztrátou pak kvílí.“
Pozvednu paži a té, co se snaží
mě odlákat pryč, vzít od srdce klíč,
hned odpovím jasně: „Tancuješ krásně,
že na pohyb tvůj by kdekdo psal básně.“
A když vidím ruměnec naděje v tváři a oči jí září,
dokončím větu, jež zazní halasně:
„Však záměr tvůj, buď jak buď, nedojde k cíli,
ty nikdy mi nebudeš říkat můj milý.