Dvě srdce

Dvě srdce

O smutku, o pláči jsou řádky srdeční…

O tom,

co cítí ve své múzy objetí.

Jak potom

diví se smutnému dojetí;

když náruč tak prázdná na zasněném plátně ční.

Proč tolik spěcháš, a vydechnout nedáš…(?);

přes slzy očima ten zpěv tiše čtu si.

Snad abys řeklos mi: „Mám síly dost-

na svoje city, radost i zlost,

na všechny mínusy, plusy…“

Mám v sobě místo i na úzkost, na lásku,

na černou oblohu či hejno modrásků,

jež za mnou si přiletí odkudsi z nebe,

aby svým půvabem, přes věky, století,

otevřeli bránu jenom pro tebe…