Ranní káva

Ranní káva

Na stěnu svého pokoje jsem pověsil si obrázek –

ranní káva v něm…  voní.

K té malbě na zdi mám tisíce otázek,

všechny hovoří jen… o ní.

Sedí tam kdesi, kolena pod bradou,

když v duchu si klestím zarostlou zahradou…

pěšinku…

Abych směl chvilku

tu noční košilku

spatřit snad, byť jen na…

chvilinku.

I hrníček u úst a pak mu jen závidět

a za tuhle slabost se trošičku zastydět,

ale jen málo

– proč…(?);

vždyť za hřích to stálo…