Verbálněneverbalní

„Kafe je na stole," řekneš, a prsten
o hrnek ťuká takt, co znám zpaměti,
tři tečky morseovky pro miluji.

Vezmi si šálu,“ vlnu z něhy,
ovinou kolem mého krku tvé ruky
o kousek těsněji, než by musely
horko jak polibek první, nesmělý.

„Už zhasnu," slíbíš, a malíček tvůj
zavadí o můj, když mi bereš knihu.
Tichý slib v gestu, co slova nepoví,
stopa dotyku, co přežije zapomnění.

„Zapomněls klíče," tvůj ukazováček
na mém zápěstí kreslí lehký kroužek,
tichý puls krevního oběhu lásky,
co nezná lež ani zítřky.

„Přijdu pozdě,“ šeptneš, tvé čelo skloněné
se tiše opře o mé vlasy spletené,
jemné linky vpisují do nich němé vyznání:
jsem s tebou, i přez krátké odloučení.

„Zítra bude déšť," řekneš, kotník tvůj
hledá pod peřinou ten můj
mapa tepla, souřadnice dotyku,
kde jazyk slov už ztratil významu.