Ticho mezi námi

Nepřišla s fanfárami.

Nepřišla, abych něco začala.

Přišla, protože život občas nastaví zrcadlo – i když o něj nestojíš.

 

Uviděl jsem ji a něco se ve mně zastavilo.

Byla jiná. Ne výstřední. Ne hlasitá.

Jen… jinak klidná.

A já – unavený světem, lidmi, sám sebou –

jsem si řekl, že si ji nesmím pustit k tělu.

Že bych mohl zase ztratit rovnováhu.

Tak jsem udělal to jediné, co dělám pokaždé:

začal jsem ji ignorovat.

 

Jenže ono to nejde,

když se vedle ní cítíš fajn.

Takové „fajn“, co nezažiješ často.

Jako by svět konečně přestal spěchat

a všechno najednou dávalo smysl.

Otázky, co tě v noci budí.

Ticho, co o víkendu bolí.

Prázdno, které si nosíš s sebou.

 

Je tichá – ne z rozpaků, ale z hloubky.

Má v sobě vesmíry, ne slova.

Září, i když mlčí.

Je chytřejší než já – a přitom obyčejná.

Nesnaží se zaujmout. A přesto je středem vesmíru.

A právě to mě ničí.

 

Protože ji nemůžu mít.

Protože už patří jinému.

 

Je vdaná.

 

To jediné slovo mě řeže ticho na kousky.

A přesto – když se směje,

usmívám se taky.

Když je smutná, jsem smutný i já.

I když vím, že to nesmím cítit.

Že tenhle cit nemá kde zakořenit.

 

Ale něco ve mně… zůstane.

Protože to, co ve mně zanechala,

už nikdy nezmizí.