Někdy jen sedím. Dívám se, jak padá
na parapet ta unavená zář.
Někdy je vše, co v sobě mám, jen vlna,
co přejde, aniž zanechá mi tvář.
Někdy mě volá něco beze jména,
co znám a přitom nevím, odkud zní.
A někdy cítím– ve všem tom, co nemám –
že něco ve mně zůstává a bdí.
Nemluvím o tom. Slova bývaj’ lehká.
A ticho nese, co se neřeklo.
Když zavřu oči, nejsem dál než včera.
Jen trochu hlouběj padlo světlo do….
Skvělá báseň, má v sobě tajemného, zvláštně oslovujícího, ty tři tečky na závěr dávají prostor k...*
11.05.2025 18:51:15 | cappuccinogirl
a někdy ta zář - na parapetu okoraných chvil
vydá svá tajemství - aby si jeden zase něco ozřejmil :)*
10.05.2025 18:33:58 | šuměnka