Cizinci v jedné emulzi: Báseň o odcizení v blízkosti

EMULZE – cizinci

Byli jsme si tak blízcí,
jak se stalo, že jsme si tak cizí.
Slova, co dřív hřála nás,
teď ztrácí se v prázdnotě krás.

Ležíme vedle sebe jako neznámí,
náš společný sen je ztracený.
V očích nám zůstaly stíny a klam,
ticho se rozléhá mezi námi tam.

V srdci mi po tobě zůstalo prázdno,
vzpomínky chladnou a mizí tak snadno.
Tvůj hlas už v tichu jen tiše zní,
a stíny se plíží do dalších dní.

Doteky chladnou, pohledy mizí,
v prázdných zdech bytu jsme sobě cizí.
Večerem bloudí jen tiché otázky,
kam zmizely naše věčné city.

V srdci nám zůstává nevyřčený žal,
bolí to oba, a přesto mlčíme dál.
I když jsme vedle sebe, jsme každý sám,
v prázdných zdech bytu už jen vzpomínky znám.

Každý kout připomíná chvíle, kdy jsme se smáli.
Na oknech zamlžených otisky našich dlaní.
Byla to vášeň, co spalovala naše těla,
stále uvnitř sebe cítím tvá jemná slova.

Hrdost nám bránila podat si ruku,
a tak jsme si sami napsali poslední větu.
I když jsme nechtěli, sami jsme tomu pomohli.
Sami sebe jsme zničili.