Vůně

Vůně

 

Voní mi studánkou v heboučkém mechu.

Potůčkem lesním, klidně, bez spěchu,

údolím tiše si plyne.

Voní jak letní poledne líné,

jak povětří svěží,

a obláčky běží

si o závod nebesy krajinou…

Jak myslet v tu chvíli na jinou…?

Stěží…

Voní mi vichrem severním

i solí na pobřeží večerním,

loukou plnou prostého kvítí,

lesem, když úplněk svítí

a večerní zvon bije z věží.

I milostnou vášní a není to zvláštní,

bloudit po zákrutech bytí…?

Prostě mi voní.

Jak vrcholky hor, 

jak průsvitná touha

a vteřina dlouhá…

… či pouhá…

jak k životu bláznivý vzdor.

Jak v chladivé tůni bělostná pěna,

myšlenka na ni plná citu,

co šeptá si v srdci mém skrytu:

„Nejvíc mi voní… jak žena.“