Ráno…

Na listech perly rosy tiše spí,
den voní trávou, sluncem,novým děním.
Pták zpívá v větvích, které světu změní
ten těžký dech, jenž v noci zůstal v ní.

Jdu bosá cestou, která nemá stěn,
jen květy šeptaj’,kudy srdce kráčí.
A v každém listu, v zemi, ve zpěvu
se znovu rodí světlo z vůně máty.

Mám ruce čisté, mysl klidnou též,
jak by mi někdo tiše sňal ten kámen.
Ve vůni hliny cítím první plamen
a v sobě svět, co dávno nebyl zdejš’.

A v duši zní mi neznámý, však můj,
ten jednoduchý, prostý verš a rytmus.
Jak by se všechno, co kdy bolelo v nás,
teď přetavilo v radost,v nový tvar a tmu.