Knihomolka

Smutnou chvilku já prožíval,
půl roku v stínech se užíral,
z chování falešného
a slova neupřímného.

Ta holka, co mé jméno v hnoji vymáchla,
o mé city se nikdy nezajímala.
Já zradu i smutek poznal,
a v hněvu bych snad i zlo konal.

Však záblesk světla přišel tiše,
dívka jiná — jak z mojí duše.
Na soutěži recitační se zjevila,
a svým kouzlem mě hned uchvátila.

Knihy má ráda, nos v nich mívá,
však zatím mě jen za kamaráda mívá.
Já chci ji poznat takovou, jaká je,
bez přetvářky — klidně a upřímně.

Jenže pár háčků to celé má:
třeba že mě téměř nevídá,
a že je přítelkyní té,
jež může za srdce mé zlomené.

A to se nejspíš nezmění.
Tak musím být svou verzí nejlepší.