noci které chodí zimní krajinou mé mysli

už nejsem tím dětským rytířem s ulomeným rampouchem
po boji s líbači tvých prstenů

a z ledu se tasí hroty mrazivých zahrad


hej
rozbolavělé tělo
i dnes musíš vstávat

přikazuji svému torzu chlapa
jak básník v červnu

pošlapaný chudobničkář
s hlavou zahnutou malými slunci

uvadlý
který ztrácí svoji tvář
slzami

tak pojď a otevři

Bibli

jako všichni ti kazatelé
připomínající srdce světa u chrčivých plic
mého dodýchávání

v hradu
kde žabincový příkop hlídá můra

a já mám s ní odletět do hlubokých lesů

lízat studený vzduch a modrost borůvek

a jak bych tam
mezi letitými pískovci hledal úsměv pro Tebe

když bys musela mě dovézt
jak na začátek mládí

nech mě

já ani o soucit dívek zamčených v úborech jeptišek
a potají si zkoumajících sněhové šaty
zdali již je nedělní mše v horních pokojích

nestojím

plahočil jsem se v kůlně
a zjistil že mám nedostatek dříví na zimu

jako bych snad věřil že i já pajdavý hvězdář dočkám se její lásky