Tajemství ve svém srdci ukryto mám
kéž najdu odvahu a jednou Ti ho dám...
Snad už se vrátím z říše Strachu
a svůj arch lásky zbavím prachu...
V mé kartotéce jsi na prvním místě
řeknu Ti snad, až spatřím Tě příště...
Však dřív než po kartě sáhnu po meči
zničím tu prokletou říši a to bez řečí...
Bloudím po zakletém lese s tíhou u srdce
však já se neleknu - snad - vyhraji přece...
Stíny temné se kolem mně hrozivě plouží
nejen láska, ale i ten strach mně souží...
Tasím svůj meč a činím jak nejlépe umím
osud je ke mně krutý, boji já rozumím...
Pak spatřím na nebi zář, a brána se otevírá
konečně vyšlo slunce, strach ve mně umírá...
Pln zběsilých křiků je celý okolní kraj
jen já se směji, když spatřím nový ráj...
Teď půjdu pro tebe a vrátíme se zpátky
běžím k bráně s růží a listem z kartotéky...
Moc hezká básnička. Po jejim přečtení mě napadlo, že mnohdy máme v lásce zbytečný strach o sebe.
Nějak se o sebe přestávám bát,
možná se můj život skládá
z nepodstatných dat.
Však stejně jako ty: chci mít ráda,
jinak má duše chřadne a strádá.
17.04.2007 14:06:00 | Inge
píšeš čím dál tím líp:-)zdá se mi:-)
taky mám takovou maličkou kartotéku,kterou nejsem schopna dát do pořádku:-(
17.04.2007 13:36:00 | lonely.princess
povedená...Niky...jo a, že nevíš co? děkuju za tu první lekci, už si ji lehce nemíchávám do každodenního koktejlu ;-)děkuju.....jo a ještě něco, doufám, že někdy zase splknem na chatu ;-)
16.04.2007 22:10:00 | Dejfor