Ta, která odešla jako nic- a zůstala ve mně jako všechno

Byla jsi pro mě žena z jiného světa.
Nejen spoluhráčka.
Nejen autorita.
Byla jsi obraz síly v pohybu a něhy ve slovech.

Tvůj hlas —
nízký, měkký, zněl jako podzimní večery,
které uklidní i když prší.
Nikdo přede mnou nemluvil tak tiše,
a přesto mě každá tvoje věta vyzula z duše.

Hnědé oči, hlubší než trávník v dešti,
nikdy neuhýbaly,
a přesto jsem měla pocit,
že se za nimi skrývá víc,
než jsi kdy dovolila vyjádřit.

Nosíš vlasy v drdolu — prakticky, jednoduše, pevně.
Ale jednou… jednou jsi je rozpustila po tréninku,
a já přísahám, že čas zpomalil.
Byla jsi jako princezna,
ale ne z pohádky — z války.
Z těch, které přežily a krásou jen klamou sílu.

Tvoje břicho — jemně vypracované,
tvé ruce — pevné a klidné,
byly jako odpověď na něco,
co jsem se bála kdy zeptat.

A tehdy, v šatně,
když mezi námi nebylo nic než pára, ticho a odložené dresy,
jsi se mě dotkla —
a já věděla, že už nikdy nebudu stejná.

Ten polibek nebyl poprvé, kdy se mě někdo dotkl.
Ale byl to první dotek,
který mě rozložil do všech částí,
a přesto mě držel celou pohromadě.

Ve tvém náručí nebyl stud.
Nebyla jsem mladá.
Byla jsem jen – já.
A ty jsi byla všechno.

A pak…
Pak ses odvrátila.
Bez slova. Bez stínu. Bez paměti.

Od toho dne procházíš kolem mě,
jako bych nikdy nebyla tou,
která šeptala tvoje jméno,
když se třásla pod tvýma rukama.

Tvůj hlas teď patří jiným.
Tvoje úsměvy nejsou pro mě.
A přesto — pokaždé, když se naše pohledy krátce potkají,
je v tom ticho,
které zná jen dvě těla v jedné noci.

Snažím se dýchat kolem tebe jako kolem cizí.
Ale moje kůže tě stále zná.
Stále čeká, že se otočíš.
Že mi zase řekneš tím tónem,
který hladí i pálí:
„Pojď… jen na chvíli…“
Ale ty mlčíš.
A já chápu.

Ale nevěřím.

Protože tě cítím všude, kde jsem.
Ve zpoceném dresu.
Ve výkopu.
V kabině.
Ve snech, kde máš rozpuštěné vlasy
a říkáš mi, že jsem byla víc než omyl.

A možná mě už nikdy nepolíbíš.
Možná budeš kolem mě dál chodit,
jako kdybych byla jen další číslo na soupisce.
Ale já budu ta, co si tě pamatovala do posledního prstu.
A co věří,
že žádná z nás nezapomněla.

Protože takhle nezmizí ta,
která jednou přišla
a beze slov mě přepsala.