STÍNY III. / Léto s labutí...

 

Stíny ho kdysi vepsaly do básně.

Byla to zlá píseň, kterou hráli

v rezatých okapech plných

slz těžkých černých dešťů,

řinčivých tlam popelnic 

a vnitřnostech tmavého dvoru -

zapšklého starce, který mu do oken

posílal štěrk, vítr a stesk.

 

To ještě zima kralovala nad smrtí 

a jaro se teprv nesměle oblékalo. 

Až když si připnulo poslední pírko,

vešla mu do života. Ne jako bouře.

 

Zpočátku byla paprskem v krajině tichého 

rána, šla bosá mlhou a netušila nic

o své síle a kráse. 

Otevřel jí dveře a postupně 

se ta škvíra zvětšovala, 

až bylo vidět 

kus prosvětlené chodby se schody,

zábradlím,

a velkou květinou.

 

A stíny ? I ty si prošly malou otočkou.

Nebála se jich, tančila s nimi.

Nebyl to tanec smrti, spíš tichý, urputný waltz.

Usmívala se a ony ji držely v bocích.

Toho dne mu dvůr poprvé do oken

poslal 

léto a labuť.