KDYŽ SE UŽ VÁŽNĚ PŘIPOZDÍVÁ...

Tajemství luny, písně vran i hvězd

znáš, moje milá, odjakživa.

Umíš v nich číst a umíš nocí nést

stíny, jež tiše padnou na pelest,

když se už vážně připozdívá…

Tam tvoje liška leží u dveří,

můj havran tiše spánkem zívá,

tam na tvém břiše najdu večeři,

tam já ti všechno, co jsi, uvěřím,

když se už vážně připozdívá…

Kousnu tě do rtů, ramen, zad a níž,

chci slyšet, že jsi ještě živá.

Chci do tebe. A cítit všechnu tíž,

kterou už v sobě nenosíš,

i když se vážně připozdívá.