Tak už odešla
z mých nervových zakončení
Ale že to trvalo
než myšlenku na ni vystřídal
další z řad mýtů, co připlul
na bílém prostěradle
a přihlouple se usmívá
když začne půlnoční déšť
mrholit na obličej
Srdce se mi zaplavuje
čerstvou pryskyřicí
Dýchá se mi jako
po zlomení rekordu v počtu
vyžvýkaných žvýkaček
nespecifikované značky
za jeden celý den
A nechci teď nic víc
než se tiše
rozlít do údolí
Na západ, do Seiny
mezi světla Paříže
a na konci se nenápadně
rozplynout v La Manche
Potom už mě doufám
konečně nedovedou
složit zpátky dohromady