BYLINY SBÍRÁ V NOCI...

 

Tehdy ji neznal. 

 

Bylo to

v dobách, kdy potmě 

sedával v cizím pokoji,

snažil se psát,

spával s bolestí. 

 

Za oknem vyly větry,

praskliny ve zdech šeptaly:

"Nemusíš přeci tolik žít..."

 

Nakonec ho tma učila svoje stezky,

zaslechnout tichou řeč kamenů,

vykřesat světlo,

a to nejdůležitější: 

"I židle, na které dlouho nikdo neseděl,

má svoji živou paměť." 

 

To už se pomalu rozvzpomínal

znal její tvář

a

věděl vše podstatné. 

 

Byliny sbírá v noci,

ráno se miluje,

 

je.