MOHLA MĚ ZASLECHNOUT VE SMÍCHU KOČEK...

 

Tehdy mě mohla... 

Zaslechnout ve smíchu koček,

zacítit v krvi obětí noci.

Uvidět v úplňku, jak z hrdla laně

rvu píseň, která mě zachrání.

Byl jsem i vítr, 

který mi trhá slova od úst

a nese mě k háji viselců,

soumrak, mžik i stín 

v posledním dechu těch 

nádherných bílých ptáků.

A také jsem se příliš často 

ohlížel po noži. 

 

Tehdy bychom se 

navzájem zabili...

 

Až později našla mě přesně.

V mém posledním výkřiku,

ve chvíli, kdy mne stvořily vlastní básně 

a já věděl, konečně jsem to věděl,

že opravdu nemusím za každou cenu,

v šílené touze po dotyku něčeho 

živého,

nanosit dříví až za prahy zimy.

 

Tam se ty oči potkaly s mými.