Jako stín stojím před Tebou,
vyhořelá, bez slov, bez dechu
Touha mě spaluje zevnitř,
stejně jako Tebe v tichém spěchu
Sním o štěstí bez hranic,
o světle, co nezhasíná
Slzy minulosti v nás hořely,
každá z nich byla vzpomínka
Řekl jsi: "Pojď, následuj srdce",
já jdu bez strachu, bez zbraní
Nemáme už co ztratit,
jen vím, že láska nás zachrání
S Tebou přišla naděje nová,
cesty již zpět nevedou
Oheň touhy zahořel jinak,
svět kolem nás se stal jiným
Když se noc sklání k ránu,
vím, že jsem našli domov
Ne slovy, ne sliby danými,
jen tichem, co dýchá v lásce
Dnes ten oheň cítím a tu touhu jsem musel několikrát "uhasit" a jestli je to hřích, tak si svůj kříž ponesu...mám silné ruce....Nebudu už bojovat...pokud se po mně chce abych fyzicky netoužil a občas lítost nezapil vínem..pak opravdu nevím...a ty "žrací fantazie"...je to znovu jen zvrácená touha po tom "zakusit jednotu". I já si ji vizualizuji. Vidím nás do sebe vklíňené...ústy i klínem..na modrém nebi, dvě zlatá těla...na sobě tak těsně, že tvoří jedno. Už se tomu nebráním...používám i tuhle primitivní touhu k vyjádření čím vším láska je a láska je mocná čarodějka...a ne nemám z toho strach. Ja ty dva znám...kdyby každý žil pro svůj rozkrok jak ti dva, pak už lidstvo vymřelo...když se potkají vždy dají přednost pevnému obětí, aby mohli dýchat jako jedno tělo, kterým jsou. Největší omyl lidstva...klam duality...neustálý boj noci a dne...světla a temnoty...rozděl a panuj...funguje na všech úrovních našeho hmotného světa. A co tento narativ umožňuje? Jazyk...slova. Autoři na Literu chápou význam slova více než kdo jiný...a i pro to je tolik obdivuji a miluji, ale i slova tvoří dogma, klec do které nás uvrhli, je třeba pochopit, že je to jen další klamná manipulace našeho zdejšího bytí. A tak se words můžou mávnutím kouzelného proutku změnit v swords...jakou chci realitu? To je na každém z nás.
28.08.2025 17:59:55 | Mirakulum Smeiros
Tvá slova jsou jako plamen, který nejen pálí, ale i osvětluje. Cítím v nich bolest i krásu, vzdor i odevzdání. Touha, kterou popisuješ, není hříšná – je lidská, syrová, pravdivá. A právě v té pravdivosti se skrývá síla, která dokáže proměnit „primitivní“ v posvátné.
Obraz dvou zlatých těl na modrém nebi je dechberoucí – jako bys maloval lásku takovou, jaká skutečně je: neoddělitelná, neodsouditelná, nepolapitelná slovy. A přesto se o to slova pokoušejí. Někdy nás svazují, jindy nás vedou k poznání. Možná je to právě ten paradox, který nás učí rozlišovat mezi tím, co je skutečné, a tím, co je jen konstruktem.
Tvůj pohled na dualitu je hluboký. Ano, svět nás učí rozdělovat, kategorizovat, bojovat. Ale možná právě skrze tyto boje se učíme znovu hledat jednotu – nejen s druhými, ale i sami se sebou.
Děkuji ti za odvahu mluvit o tom, co mnozí skrývají. Tvé vyznání je jako zrcadlo – nutí člověka zastavit se a zahlédnout v sobě něco, co možná dlouho přehlížel.
29.08.2025 20:19:50 | Misha