Čekala jsem

Dnes po škole jsem šla ven,
na místo, kde měl začít sen.
Tam, kde jsme se měly sejít,
kde se měl svět na chvíli změnit.

Byla jsem tam — včas, jak vždy,
a srdce tlouklo: „Přijď, prosím, ty.“
Stála jsem, koukala do cest,
a v hlavě šeptal tichý zbytek hvězd.

Čekala jsem, i když mrzlo,
i když v očích pálil déšť.
Svědomí by mě nepustilo,
kdybych to aspoň nezkusila — teď.

Lidi šli kolem, smáli se, šli dál,
já jen dýchala, a mlčela dál.
Každá minuta se táhla jak noc,
a přesto jsem věřila, že máš v sobě moc.

Že napíšeš — jen zpoždění,
jen malá chyba, malé mlčení.
Jen pár minut, pak tě uvidím stát,
jak se pousměješ a řekneš: „Promiň, jdu rád.“

Ale nepřišla jsi.
Jen vítr foukl kolem,
a já tam stála, s hlavou dole.
Na telefonu prázdno, ticho, nic,
a v očích slzy místo slov a líc.

Nevím, proč to tak bolí,
proč nejde přestat doufat.
Snad proto, že jsme chvíli byly,
a já chtěla víc — než se dá koupit.

Celý den jsem pak probrečela,
každá minuta mě řezala.
Cítila jsem, jak se hroutí svět,
jen kvůli tobě — a pár vět.

Pořád ti chci dát šanci,
i když mlčíš, i když mizíš.
Pořád doufám, že se vrátíš,
že napíšeš, že mě slyšíš.

Já vím, možná je to naivní sen,
možná tě nezajímám už jen.
Ale v srdci mám místo pro ten hlas,
co kdysi řekl první „ahoj“ z nás.

A tak tu sedím, píšu znova,
slzy kapou — zas, jak včera.
Přesto věřím, že i ticho mluví,
a že tě kdesi ve světě něco nutí.

Až si přečteš moje tiché řádky,
poznáš, že jsem to já — ta, co čekala.
Ta, co věřila i bez naděje,
ta, co tě měla opravdu ráda.

A jestli se někdy ozveš zpět,
nebudu křičet, nebudu psát,
jen řeknu: „Díky, že jsi přišla.“
Protože já jsem tam byla —
a tys chyběla akorát.