Znovu vedle tebe

Zas jsi tam stála — jak by nic,
jen úsměv, slova, tichý klid.
Já ztrácela se v každém gestu,
a v srdci znovu cítila list,
co padá zpět do staré noci,
kde naše ticho šeptá víc než řeč.

Řekla jsem si: „Ne, už nic necítím,“
a přitom dech se zadrh’ v plicích,
když tvůj pohled zavadil o můj,
a svět se scvrkl do těch vteřin tichem.

Mluvily jsme — jak kamarádky, snad,
jenže v těch slovech, mezi větami,
běžel proud, co nešlo zastavit,
a já to cítila mezi řádky.

Tvoje blízkost — známý žár,
v očích otázka bez odpovědi,
mezi námi touha, která pálí,
ale venku zůstává v šedi.

V autě ticho, světla mizí,
venku déšť a měkký šum,
a naše ruce, tak blízko k sobě,
že dech se mění v němý dům.

Nic neříkáš — a přesto vím,
že cítíš to, co skrývám já,
že ve tvém srdci bije stín,
který se bát přiznat má.

Cítila jsem tvé teplo blízko,
všechno v nás bylo napjaté,
jak struna, co se chvěje tichem,
než se roztrhne v okamžiku zlém.

A pak zas slova — chladná, cizí,
„Já jsem hetero,“ říkáš s klidem,
a já se směju, ale v duši
se lámu v prach a stín a v rytmech.

Moje kamarádka mluví dál,
říká, že o mně často mluvíš,
že tě prý trápí, co se děje,
že možná cítíš, jen to dusíš.

A já pak jedu sama nocí,
v hlavě bouři, v srdci klid,
tvůj smích mi zní jak ozvěna,
co nechce umlknout, ač chci jít.

Zastavím, kouknu do tmy ven,
a v každém stínu hledám tě,
vzpomínky pálí, duše křičí,
že tě mám ráda — i bez naděje.

Možná tě život ještě změní,
možná si jednou přiznáš víc,
možná se znovu potkáme
a nebude už nutné mlčet víc.

Ale teď jen vím, že tě miluju,
ať svět mi říká, že to ztrácí smysl,
protože i když mě to bolí,
v tobě se rodí můj klid i výstřel.

Zas jsi tam stála — jak by nic,
a já zas cítila ten známý třas,
a i když vím, že mě nechceš mít,
já v srdci nosím nás.