Podzimní sen

Podzimní listí už barvu váže.
Štiplavý mráz a jeho hlad,
nechá ty listy opadat,
jak skleněné dílky do vitráže.

Nad hlavou skví se bianko modrý list,
já vzkazy naň píšu v dobré víře,
na nebe, na plátno pro malíře.
Však není zde ta, jež mohla by číst.

V zimní letargii léto chvátá,
koróna nad horizontem pluje.
Okolí podzim si batikuje,
obzor za sluncem zamyká vrata.

Při soumraku den zavírá víčka.
Jen letadla kondenzací páry,
kreslí dlouhé, mizející čáry,
osudy smotané do klubíčka.

Čáry jak stopy lidského nitra,
tu tíže vzniká a tu zas mizí,
neprotnuté jsou si duše cizí,
zkřížené pak lásky dnes i zítra.

Ulehám v trávě počátkem noci,
dýchá z ní zvláštní vlhký chlad,
dnes říjen, zítra listopad.
Krajinu halí genius loci.

Píšu ji v mysli, píšu jen jako.
Kde měsíc září nebe je černé,
myšlenky mé k ní jsou neochvějné,
pevné jak hvězdy v souhvězdí Drako.

Když jednou vzbudím se, přestanu snít,
slunce rozčeše do mlhy vchod,
povím ji tajemství ze svých vod,
bude-li naslouchat, bude-li chtít.

Počkám v naději na její kroky,
až začne vesmír vracet čas zpátky.
Přijde-li, utečem do pohádky,
v objetí spolu, dny, týdny, roky.