šustitelky

pěkné slunečno
co někdy vzkvétá příliš dlouho
nemusí být navždy


jeho oblíbené šustitelky
šly hned za sebou

každé vyznával tělo srdce i duši

zde

prosil o grál … a ne jeden

tak sichroval i sychroval si svůj vítr na draka


pouštěl se

ale do vln
s neklidnou hladinou

a jeho lodička života se kymácela

…

já jsem zatím živořil v opuštěném hradu
a sledoval jak si užíval s děvčaty do větru
jejichž krásu jsem odhaloval dříve než on

je to k pousmání
co z básníka udělá moře dívčích citů
když projevuje teatrální podporu
hladí slovy
živící planou naději
že o vánocích nás bude víc


něžnost se rozplakala den po úplňku

doprovázel ji až do podkroví
kam ze stromu bez listí nahlížel hladový strakapoud


klofneš si básníku o momenty doteků?

a?

on vůbec neváhal

řídil svou loď jak připitý lodivod s iluzí pobřežního majáku
a zvolal na poslední básnířku
ach ty můj atlantiku
kdo tříští led pro bruslení mé soukromé francie

a o tomto borci mi vyprávěl podzim

strakapoud má se strakou hodně společného
když je hlad

nebuší do toho v posteli touhy
kde se ještě léčí rány vzniklé povětrnostními časy s podmínkami

a ty děvče?

… že nevíš co udělá?


vezme si poslední oříšky z větví na vršku

a ty budeš dole jako všechny ostatní

marně šustit v listí