Chléb

          Na vrbině pláče nalomená větvička,
          v černé vodě pluje srdce tažných ptáků.
          V kapse mám kousek suchého chleba
          pro hlad i poslední drobek tepla.

          Někdo tu byl přede mnou,
          zanechal ticho a odešel bos.

          —

          Kdo nežije, nevolá po soustu.
          Drobím chléb pro ty, co už nepřiletí.

          Rozdělím, co mám,
          ať láska nehladoví.

          —

          Z každé noci ti upeču nové ráno.
          Do mísy vložím zadýchaný kvásek
          jak malý holub, co se nebojí tmy ani dálek.

          Má milá, pro tebe hnětu příští jaro,
          aby se ve vůni léta proměnilo.
          To, co se kdysi rozlomilo.

          A kdyby se svět zas setměl,
          zadělám kvas, ať kyne jas.
          Ať z pece vzejde slunce chlebové,
          pára svým křtem pokřtí nás na čele.

          Rozdělím, co mám,
          ať láska nehladoví.

          —

          Učíš mě krájet.

          Učíš mě krájet spravedlivě.
          Půl světla tobě, půl mně.
          Zrníčko soli z našich očí
          vložíme do kůrky křupavé.

          Jednou si sednu u prázdné misky
          a počkám na vítr,
          než rozfouká zbytky,
          co ještě lpí na dně.

          Rozdělím, co mám,
          ať láska nehladoví.

          —

          A až se ptáci unaví létat,
          snad bude komu pošeptat:

          „Celý život jsem drobil chléb.
          Pro ty, co už nikdy nepřiletí."

—