ČAROKRÁSA SE TAK LEŽMO NEOHLÍŽÍ

Po ranním polibku
hrníček teplého čaje
vlídné slovo
jeden nádech hluboký.


Na krajíček másla stíráme melodii
s chlebem křupavě lahodným
a domácky jíme na dvorku.


Toť slunce pálí vlasy mezí
toť sytá pole kolem
to zpěvani na střechách slovíčkaří.


Trhám ti bez hlasu z lipového květu
a loučím se zatím
takovou lásku jen medvědí znáš
najdeš mě v brzkých mlhovinách
aniž bychom cokoliv zvídali
čarokrása se tak ležmo neohlíží.


Světničkou nám bubnuje vítr
rozvášněn tklivě a v záblescích plání
uzavírá nejistoty plíce bronzu jas
však dlaně jsou svým příkrým osnovám plaché
jak vyjevení divoké zvěře z tajuplných jinovatek.