Mořská panna

Pěna na okraji moře,
kráska i napůl zvíře,
mořská panna, její půvab jak všechny perly,
zakletá v průplavu mezi dvěma břehy.

Každou noc na pláži čekám,
svlékám se a do vody vběhnu.
Tam, kde měsíční svit na líc mi vzlyká,
potkávám svoji mořskou pannu.

Hodiny plynou a slunce vychází,
táhne mne hloub, tam odkud pochází.
Nemůžu s ní, pač bych utonul,
zkusil jsem dvakrát, vždy v plicích měl vodu.

Ona však o pokus nestála,
měla rozum na souši by zemřela.
Proč já to musel zkoušet,
a ona mě víc a víc pokoušet?