JAK HEBOUCÍ DÝŠNĚ

Smím tě ve rtu částic mít
a tebou se loubit
až za mraky plání, jakým plují kobalty
a přístavní světla bez světel
co osvětlují samety sfoukaných vyvýšenin.

Tak kdo se nakloní blíže
jasnosti předkvetoucích výtažků?

Never More
z podmoří mých slabin
Ty-s nesmrtelnost po étherech hráváš
adagiem sonety
k úplňku překřížených krás
z mého vzbouření obloukem duh z vás
z ubásněných srdcových dam.

Jestlipak to schází
i zvukomalbě lepoucí lásky?

Jak heboucí dýšně
jak poinfarktově tak oslepě slepé
se to kroutí a zvědavě zvěčňuje.


Dvojčátko tlukoucí
dobrou noc

svítíš?