Můj bílý anděl

Mám svého bílého anděla, drží nade mnou svá křídla, ten, co rozežene tmavý mrak, a já pořád čekám na zázrak.

Tak ráda bych chytla ho za ruku, a kráčela po jeho boku, vidět svět v zrnku písku, a podlehnout jeho dotyku.

Slyšet jeho smích, čistý jako zimní sníh, v jeho hrdle zvonky zní, a já vím, že ke mně patří...

Dvě postavy z jednoho příběhu, příběh schovaný za něhu, zraněné srdce u okraje ticha, tesklivě pláče a vzdychá.

Stojím na hranici jeho dechu, hledám v něm svou útěchu, sbírám sedmikrásky do dlaní, snad mě jednou ochrání... Já vím, pro někoho jsem nic, pro něj znamenám snad i víc, dívat se do jeho očí, i to málo někdy stačí.

Držet jeho dlaň, pojď svou věčností mě chraň, prší, s ním je krásný svět, jako by chtěl znovu kvést.

Ze snů zbyla jen hromada přání,
mít někoho, kdo mě chrání,
tak jako noc své sny má,
tak já mám tebe... a víra zůstává.
„Pane můj úžasný," šeptám ti,
děkuji, že tu jsi,
I když tě nemůžu vždy mít,
v srdci tě budu dál nosit... Dvě postavy z jednoho příběhu, příběh schovaný za něhu, zraněné srdce u okraje ticha, už tiše jen vzdychá.

Stojím na hranici tvého dechu, nacházím v tobě útěchu, sbírám sedmikrásky do dlaní, vím, že mě navždy ochráníš...

Můj bílý anděl...
zůstává se mnou dál... i když je ticho kolem nás, v srdci ho pořád mám...