Stín

Nekonečnost dnů, noc je jako kat.
V bolesti věčných snů, vše sis chtěla brát.
Měla jsi tu moc, já víc Ti toužil dát.

V hodinu tu pozdní, duše chtěla vzplát.
Taktem temných rozkazů, tělo musí vstát.
Touha dýchat ztěžkla, olověný plát.

Ne tak, jako tehdy, i mysl zvládlas' krást.
Přivlastnit si jsoucno, zítřkem radost klást.
Však každé "teď", cos' sdílela, nutí mne se bát.

Pak kroky v tempu přesném, kroky věčných blát,
Vedou mne tam za oponu, břeh další chtěl bych znát.
Do vln bouří vstoupit, mám právo, byť snad mlád.

Ticho hlubin všívá, černou nití ztrát,
Příběh Tobě do vlasů, ten nesměl se nám stát.
Jsi něhou pro mne oděná, byl rozmar se Tě vzdát.

Vždyť miluji Tě tolik. A mám Tě z duše rád…