Osud

Magie dvou, když k sobě jdou,
Kouzlo je proklíná, s ním každá setina
Času, jenž vyměřen, krutá se zdá.

Rozsudek nevyřčen, zatím je netrápí,
Neslyší, nevidí, soudce - kat - zahálí.
Ještě jen posečkej, něha se vzdá.

Jdou v rouchu dehtovém, na oknech mráz,
Zřít jest snad nemožné, blíží se sráz.
“Zůstaň, byť na chvíli, jsi napořád má.”

Odsouzen zákony, svědomím, světem,
Vše černé a bílé jest, bič už je spleten.
Vzal sis cos’ nesměl, ortel je znám.

A ony v rouchu, krokem, jenž nespěchá,
Jdou stále blíž, křehčí každá potěcha.
Svíce má vosku míň a plamen plá.

Bolestná loučení, svázáni vírou - ona i on.
Radost při shledání, hříchem zní zvon.
Jest vskutku to herezí? Bolestí rán?

Ztrácí se navzájem ve vlnách věčnosti,
Shledáni znovu však, zvěte to nectností.
A ony temné? Ty přece jsou pochyby,
Špinavé černou, jak z peří vrán.