Mělo to být jinak...

Nechci brečet a navenek se smát,
jen proto, že u tebe se hřát
už nikdy nebude malý Prostě Janek,
na svalu srdečním pár tržných ranek,
za které si můžu sama.

Co říct si nemáme najednou, zkrátka
nezapomeň, máme zadní vrátka,
kterými můžeme před sebou uprchnout,
stejně vyleká mě každý temný kout,
kde tě uvidím.

Byla jsem tvůj malý poklad. A teď?
Lhostejná slova - když chceš, tak si jeď...
A většinou jen to trapné mlčení,
jen pravý introvert úplně ocení,
když zůstane sám.

Nenech mě tady klečet na kolenou,
pozvedni k sobě mou duši zohavenou,
prosím, jen dej mi na víčka malý polibek,
to jediný je pro mě lék...
Možná jed.