Pro tebe

Pro tebe

Jak hřebík vražený v dřevu
tvoří jizvu z mého hněvu.
Slzy po tváři letí,
jak růže s bajonety –
bodají.

Ptáci řvou, vřískají,
proč to ti kluci dělají.
Smutky, pláče v popel měníš,
stoupají komínem k nebi – výš.
Prší.

K čemu vzteku,
k čemu breku,
jen ty jsi vědomí
v mém bezvědomí.

Láska je těžký trám,
co nikdo nenosí sám
a z ramen nám sjíždí.

Laskám a hladím tě rád,
mou něhu proměníš v drát –
srdcem jdoucí.

Dřevo oprýská a zšedne,
jizva je vidět jen ve dne.
Láska neumírá v noci
na kolenou klečí kluci –
a prosí.

Prosí dívky, v ruce kaly,
aby zpět je k dlaním vzaly.
Dívky smějí se a pláčí,
hřebíky je tlačí –
v prsou.

Kvůli dešti všechno končí,
tak odpusť, skláním se, jsem menší,
aby láska znovu zažehnuta byla
a trám –
dál námi nesen.