Sám

Smutek očima pryští ven,
dva seděli jsme na paloučku,
na tom paloučku zeleném.
Byl jsem ti blíž, krouček po kroučku.

Duše ti rázem zčernala,
tvá slova byla jak vrány "Krák!".
Než klidu, bouři ses oddala.
máš duši, jakou má zlý mrak.

Jak mě, tak celý život tvůj,
smazalas gumou "život nový" zvanou,
gumou, jež zničilas život můj,
a jak hadru mě hodila stranou.

Budeš mě teď utěšovat
a objetím sklidníš mou duši?
Ne..
Já i kdybych mohl plně řvát,
můj pláč už neuslyší tvé uši.