Poslední verše

Nebude již básně psát,
marně budeš se ho ptát,
zraky v nebe se upírají,
myšlenky jen tak utíkají.
Utíkají ke dráze mléčné,
proč jen sám je věčně?

V noční mlze chladné,
silueta ženy vnadné,
však chybí tvář a rysy,
tak jasné a známé kdysi.
Láska pravá to prý byla,
dnes po ní jen tíseň zbyla.

Miloval jí bez oddechu,
teď po ní ani slechu,
tiše sedí,slzy roní,
pro květinu,co nezavoní.
Každý večer v duši bol,
všechny tóny zní mu v mol.

Už nevěří lásce víc,
vždyť nezbylo mu nic.
Nic,než slzy ronit
a přání,se nenarodit.