Věčně mimo, Tobě věrná...

Když sporadicky mozek v hlavě mám,
to nestává se často,
do blba čumím, tupě přemítám,
o všem a o ničem, určitě sám znáš to.

V době, kdy mysl bere si volno,
před oči vlčí mlhu lákajíc,
slova místo vodorovně píšu kolmo,
bláznivě zasněná, vzdychajíc.

Provazy myšlenek jak pavučina jemných
do klubka spřádám,
přimíchám vzpomínky chvilek pěkných.
Naději do dlaní střádám.

Tu a tam záblesk potěchy
a hřejivý pocit u srdce,
když pomyslím na Tvé doteky,
mám nepřítomný výraz mudrce.

Bylo mi krásně, snad bude i dál,
já fatalista v náhody nevěřím.
Náruč štěstí jsi mi dal,
celou duší Ti náležím.

Televizní slogan Chcete mě?
domácím mazlíkčům kradu
a neslyšně prosím Tě,
bys vpustil mne do svého hradu.

Blázen já, po návratu z nebeských sfér
opět na zemi pevně stojím.
Pár facek probudí, zas na ducha mi kape tér,
zkrátka se bojím.

Spalujícím citem mi buší hruď,
já lásku vyznat Ti musím
a pak mě suď, však buď jak buď,
jednou provždy v srdci Tě nosím.

A i když možná,
Lásko má,
zapomenout mi úkolem dáš,
kdykoliv přijď, své místo u mě máš.