Rozverné jaro

Rozverné jaro

 

Všechno je naruby,

všechno je jinačí,

když ráno po střeše,

vločky si skotačí.

 

Vlaštovky na drátech,

svolaly radu,

co prý je příčinou?

Tušíce zradu.

 

Čápi se z komínů,

stěhují za ně,

matička příroda

tasila zbraně.

 

Ledovým ostřím

hýčká vše živoucí,

po letech ukáže,

chování matoucí.

 

Petrklíč schoval se

pod ledovou krustu

a roj včel májových

v úlech zas usnul.

  

Kůň, co si v poklidu

na pastvě línal,

zařehtal, posmutněl,

" brr, to je zima".

 

Káčata s kuřaty

hledají křídla,

zima se vrátila,

v tůňkách se vzhlídla.

 

Po ránu píše si,

s pomocí mrazu,

na okna, na louže,

pár bílých vzkazů.

 

Jaro se skrylo,

chystané do květů,

za pár dní vrátí se,

zimě dá odvetu.

 

Znovu se nadechne,

v korunách stromů,

oživlou Morénu,

vyžene z domů.