poslepu, šlo nám líp, neštěstí a tak

Anotace: Ze vzpomínek, výčitek, z toho všeho. Nepřestanu si to nikdy vyčítat. Takže děti moje, tohle je spíš pocitovka, žádne velepoetickédílo..

“Tato doba je ztracená v iluzích.“
rok dva tisíce jedna

Nervózně kmital rukou, jen tak
do prázdna. Sem tam se poškrábal na noze,
nebo si mnul pravé oko, pořád dokola.
Jeho tmavé půlnoční vlasy
mu ulehaly do tváře, jen tak lehce přes oči
někdy i přes nos a mně se to líbilo.

Stejně jako jsem milovala to pousmání a
slzy na krajíčku. Nebyly mé. A pak..
náš imaginární, chvíli plyšový pan Knotty.
Kdo že ho upálil? Já a nebo Filip?

Filip. Konec.
Nic nikdo, prázdno. Prázdno..
Rok dva tisíce dva.
Neviděla jsem, nedokázala jsem,
vidět... jeho hrob.

._._.