stesk...

sedím tu sama,
toužím po objetí…
nepřichází,
jsi daleko,
přemýšlíš…
tolik bych chtěla,
dát Ti polibek…
probudit Tě ze sna,
pohladit Tě…
trochu se bojím,
že se to už nestane…
proč si lidi občas nerozumí?
Čím to je?
asi jsou prostě jen jiní…
jeden mlčí, druhý povídá,
jeden se kouká, druhý usmívá,
ticho a hluk,
protiklad…
zračí se tu někdy strach,
z toho že Tě ztratím…
Ano jsem blázen,
naivní a přesto krásný,
v duši najdu vždy pramen spásný…
naleju ho do džbánu,
potom Tobě nabídnu…
snad vezmeš si a odpustíš…