Unavená

v šilené touze po životě
sekám své upocené verše
/jako Baťa cvičky.../
viďte, paní z horního podlaží.

Své křehoulinké víly
nechávám harmonikám
já
na ně sílu nemám.

Horkým žlázám dřevěných nápisů
recituju Halasovu Prahu
tiše, na melodii svítání

heboučký kapesník do dlaní

si kladu

na zchladlé střechy měst
jednoho, mého města...

píseň pana Andersena
kterou bych vám tak ráda dala

/byla tu - však vyprchala/
a já
tu
baťovsky unaveně
píšu.
A vlastně nevím proč.